Evropský pavouk roku 2013
Sklípkánek hnědý – Atypus affinis Eichwald, 1830
V letošním roce se pavoukem roku stal zástupce sklípkánků (čeleď Atypidae). Konkrétně byl zvolen sklípkánek hnědý, Atypus affinis Eichwald, 1830. Sklípkánci jsou našimi jedinými zástupci převážně tropické skupiny sklípkanů (infrařád Mygalomorphae). Čeleď Atypidae zahrnuje 49 druhů řazených do 3 rodů, převážně afrického rodu Calommata mírně přesahujícího na Blízký Východ, amerického rodu Sphodros a i v Evropě zastoupeného rodu Atypus. Sklípkánci jsou velcí, většinou tmavě (hnědě či černě) zbarvení pavouci bez kresby. Dospělí jedinci, především samci, bývají tmavší než mláďata. Sklípkánci se vyznačují mohutnými chelicerami rovnoběžně směřujícími dopředu, s extrémně dlouhými drápky. Tělo sklípkánků je dobře uzpůsobeno k pohybu v noře, je válcovité s krátkýma robusníma nohama. Samcům, kteří se po dospění vydávají hledat samice, se však nohy při posledním svlékání nápadně prodlouží. Hloubí si jednoduché nory, nadzemní, lapací část doupěte je u rodu Calommata kruhové políčko zapuštěné do země, u rodu Sphodros vertikální trubice upnutá na kmen a u rodu Atypus horizontální trubice ležící na zemi.
Centrem druhové diverzity rodu Atypus je jihovýchodní Asie, odkud je dosud známo 25 druhů. Kromě toho je tento rod zastoupen druhem A. snetsingeri Sarno, 1973 obývajícím východní pobřeží USA a třemi druhy vyskytujícími se v západním Palearktu, včetně našeho území. Sklípkánek hnědý se vyskytuje především v jihozápadní Evropě, hlavně na Pyrenejském poloostrově, ale jeho areál sahá přes střední Evropu až do Běloruska, Moldávie a na Ukrajinu. Tento druh sklípkánka expandoval také nejdále na sever, je znám z Anglie, Dánska či jižního Švédska. Možný je jeho výskyt i v severní Africe.
Všechny naše tři druhy sklípkánků jsou si morfologicky velice podobné. Sklípkánek hnědý je průměrně náš nejmenší zástupce rodu. Zároveň je z našich druhů nejsvětlejší, okrový až hnědý. Nejspolehlivějším rozlišovacím znakem jsou však jeho trojčlenné (u sklípkánka pontického čtyřčlenné) zadní postranní bradavky, jejichž koncový článek je jen 1,5krát delší než předposlední (u sklípkánka černého je 2x delší).
Žijí v jednoduchých poměrně hlubokých vertikálních norách, které si hloubí pomocí mohutných bazálních článků chelicer. Hloubka nor závisí na hloubce substrátu. U dospělých jedinců nebývají nory mělčí než deset centimetrů, ve spraši mohou být až jeden metr hluboké. Nory pavouci vystýlají hustou pavučinou, která pokračuje na povrchu půdy v podobě uzavřené trubice. U dospělých jedinců se délka trubic většinou pohybuje od 10 do 20 cm. Trubice jsou položeny vodorovně, jen vzácně vyčnívají kolmo k povrchu přichyceny ke skále nebo k bázi rostlin. Průměr trubice odpovídá velikosti zvířete. Její vnější povrch je maskován částečkami půdy a kousky rostlin. Přítomnost nory sklípkánka je často prozrazena hromádkou čerstvě vykopané hlíny vyhrnuté z konce trubice. Doupata sklípkánkům slouží nejen jako ochrana před nepříznivými klimatickými podmínkami, ale poskytují jim účinný úkryt před útoky přirozených nepřátel, především hrabalek. U nás se na lov sklípkánků specializují vzácné hrabalky Aporus pollux (Kohl, 1888) a A. unicolor (Spinola, 1808). Horizontální část trubice pak slouží k lovu kořisti. Když sklípkánek zaregistruje živočicha pohybujícího se po nadzemní části jeho doupěte, vyběhne k němu, zasekne drápky chelicer přes stěnu trubice do nebo okolo těla kořisti a přimáčkne ji do poddajné pavučiny. Tento způsob lovu vedl u sklípkánků k nápadnému prodloužení drápků chelicer. Pavouk pak pavučinu proděraví a vtáhne kořist do nory. Dříve, než začne kořist konzumovat, vrátí se k díře a vyspraví ji. Sklípkánci nejsou v potravě nijak vybíraví, konzumují vše, co mohou takovýmto způsobem ulovit, především mnohonožky, stínky, brouky (hlavně střevlíky), ale i plže, žížaly, cvrčky, škvory, šváby, včely, mravence či mouchy. Zbytky kořisti vynáší pavouk ven nebo je ukládá na dně své nory. Stejným způsobem odklízí po svlékání i své exuvie. Výkaly vystřikuje na konci nadzemní části trubice ven z nory.
Po dospění opouštějí samci své nory a v noci pátrají po norách samic. Svoje námluvy zahájí rytmickým ťukáním na lapací trubici samice. K samotnému mnohahodinovému páření dochází v noře samice. Dospělé samce sklípkánka hnědého lze na povrchu zastihnout na jaře a na podzim (samci ostatních dvou našich druhů jsou pohlavně aktivní v létě). Podzimní samci se páří s čerstvě dospělými samicemi, kdežto jarní samci se páří se staršími samicemi, které na podzim vychovávaly mláďata z předešlého páření. Zatímco samci hynou krátce po kopulaci, samice se mohou dožít 8–10 let. Sklípkánci se tak dožívají výrazně delšího věku než ostatní středoevropští pavouci. Výjimečným jevem ve středoevropské arachnofauně souvisejícím s délkou života je také svlékání pohlavně dospělých samic sklípkánků. Vajíčka kladou v létě. U sklípkánka hnědého kladou na jaře oplozené samice vajíčka záhy po kopulaci, na podzim oplozené samice až v létě následujícího roku. Kokon s 40–170 vajíčky zavěšují v podzemní části doupěte. Mláďata přezimují v mateřské noře a v prvních teplých jarních dnech ji opouštějí. Někteří jedinci se pouze rozlézají do okolí. Jiní si na vrcholcích vegetace vytvoří vodorovnou plachetkovitou pavučinu, z jejíchž okrajů se spouštějí na vlákně, dokud je vítr i s vláknem neodtrhne a neodvane. Sklípkánek hnědý má ve srovnání s ostatními našimi druhy nejlehčí mláďata, což je pro schopnost šířit se pomocí větru příznivé. Po nalezení vhodného místa si vytvoří vlastní noru, kterou zpravidla už nikdy, s výjimkou dospělých samců, neopustí. Pouze jí, jak rostou, rozšiřují a prohlubují. Za 3 až 4 roky dospějí.
Všechny tři druhy sklípkánků se u nás vyskytují v poměrně teplých a relativně suchých oblastech, v nadmořské výšce nepřesahující 700 m. Obývají sluncem silně vyhřívané svahy orientované k jihu až jihozápadu s poměrně mělkou kamenitou půdou, na kterých hornina místy vystupuje až k povrchu. Mocnost půdy však musí být dostačující pro vytvoření relativně hluboké nory. Proto sklípkánci osidlují v rámci skalnatých lokalit pouze místa s hlubší půdou.
klípkánek hnědý je u nás nejhojnějším zástupcem rodu. Vyskytuje se v oblastech s členitým reliéfem s výchozy hornin. Na mikroklimaticky vhodných stanovištích je schopen přežívat i v chladnějších a vlhčích částech naší republiky, horským oblastem se však vyhýbá. Nejčastější je na skalnatých svazích v údolích řek a přilehlých postranních údolí, někdy i v údolích větších potoků. Vhodná stanoviště mu však poskytují i temena a římsy pískovcových skal ve skalních městech, krasové oblasti a svahy kopců. Vyskytuje se jak na minerálně bohatých tak i chudých půdách. Je schopen osidlovat i kapsy s půdou na vysloveně skalnatých stanovištích. Jeho stanoviště však musí být částečně chráněna stromy či keříky proti mikroklimatickým extrémům. Nejčastěji se vyskytuje v prořídlých zakrslých suchých acidofilních doubravách nebo reliktních borech. Chudému bylinnému patru zde často dominuje vřes nebo kostřava ovčí. Horizontální část jeho doupěte je většinou skryta pod vegetací, stařinou, opadem, obvykle dubovým nebo borovým, větvemi či kameny, velice často lze doupata tohoto druhu nalézt v keřících vřesu (u s. černého a u s. pontického leží trubice většinou volně na povrchu půdy).
Sklípkánci se vyskytují pouze na stanovištích s dlouhou kontinuitou. Nikdy nebyli zaznamenáni na druhotném nebo pravidelně narušovaném stanovišti. Příčinou je zřejmě jejich špatná migrační schopnost a dlouhý životní cyklus. Na povrchu jsou tito živočichové značně nemotorní, neboť jejich končetiny jsou přizpůsobeny pouze k pohybu v úzké noře. Proto se na větší vzdálenosti mohou šířit jen pasivně pomocí větru. A to jen mláďata po opuštění mateřské nory. Navíc potřebují k dosažení pohlavní dospělosti 3–4 roky, rozmnožovat se tedy mohou opět pouze na místech s dlouhodobě stabilními podmínkami. Díky svým vysokým nárokům na stabilitu stanoviště spolehlivě indikují zachovalé xerotermní biotopy. Proto jsou všichni naši sklípkánci na červeném seznamu. Sklípkánek hnědý zatím v nejnižší kategorii, protože jeho stanoviště nejsou ohrožena zarůstáním dřevinami tolik jako stanoviště ostatních našich druhů. Díky životu v celoročně relativně snadno dohledatelných doupatech se jedná o ideální modelové druhy pro monitoring dopadů ochranářských zásahů v chráněných územích s xerotermními společenstvy na ohrožené bezobratlé živočichy.
Při návštěvě suchých osluněných kamenitých strání s řídkou stromovou vegetací se tedy letos pozorně podívejte pod padlé kmeny, kameny, keříky vřesu či trsy trav, dost možná narazíte na lapací trubice sklípkánka hnědého. A po čtvrthodině opatrného kopání se vám z trubice vybatolí jeden z nejskrytěji žijících a nejpozoruhodnějších pavouků naší fauny. Údaje o pozorování posílejte na e-mailovou adresu rezac(a)vurv.cz. Údaj by měl obsahovat GPS souřadnice lokality, typ stanoviště, počet pozorovaných jedinců (trubic), datum pozorování a vaše jméno. Pozorování by mělo být doloženo jedincem (nejlépe v lihu), nebo fotografií.
Milan Řezáč
Zbytek Czechia
Dr. Milan Řezáč, oddělení entomologie, Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Drnovská 507, 161 06 Praha 6 – Ruzyně, Česko
rezac(a)vurv.cz
