Evropský pavouk roku 2009
Pakřižák smrkový – Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch, 1843)
Stejně jako ornitologové volí ptáka roku tak i my arachnologové jsme se rozhodli pro každý rok zvolit svého favorita. Této naší ankety se zůčastňují kolegové téměř ze všech zemí Evropské unie. Vybíráme proto ze seznamu druhů, které se ve všech těchto státech vyskytují. Zatímco na území naší republiky byla zaznamenána bezmála tisícovka druhů pavouků, těch společných je pouze 99. Tentokrát odevzdalo nejvíce evropských arachnologů svůj hlas pakřižákovi smrkovému (Hyptiotes paradoxus (C.L. Koch, 1834)), který se tak stal pavoukem roku 2009. Už latinské druhové jméno tohoto pavouka přeložitelné do češtiny jako “podivný” ponouká dozvědět se o něm něco víc.
Aniž bychom o tom věděli, nejčastěji se s křižákem smrkovým setkáváme při pátrání po plodnicích hub v hustých smrkových nebo borových houštinách, kdy se nám jeho pavučiny nezřídka přilepí na obličej. Zdvihněme na chvíli hlavu od hub a pojďme se za majiteli těchto sítí podívat. Nejsnáze síť pakřižáka vypátráme, když za slunečného počasí odráží paprsky. Většinou přemosťuje uschlé okolo 20 cm vzdálené větvičky. Její architektura je mezi našimi pavouky naprosto nezaměnitelná. Je trojúhelníkového tvaru, tvořená čtyřmi rozbíhavými paprsky hustě pospojovanými příčnými vlákny. Vypadá tedy jako tři segmenty vyříznuté z klasické křižáččí sítě, jako když vyřízneme trojúhelníček z pizzy. Na jedné straně je síť upnutá radiálními vlákny, na druhé signálním vláknem, na kterém hlavou dolů sedí pakřižák. Snad pro tuto polohu dostal rodové jméno Hyptiotes, které v latině znamená „ležící na zádech“, nebo také „odpočívající“, což o málo aktivním pakřižákovi platí také bezezbytku. Pozornější pohled odhalí, že vlákno je v místě pakřižáka rozpojeno, před sebou ho drží předníma nohama, vlákno za ním je napojeno na snovací bradavky na konci jeho zadečku. Tvoří tak organickou součást signálního vlákna. Pavouk je 3–6 mm dlouhý, zavalitý, s relativně krátkýma nohama. Jeho tělo má různé odstíny hnědé barvy, je pokryté hnědými, béžovými až bílými chlupy. Část chlupů, především těch světlých, je na konci rozšířených, peříčkovitě zpeřených. V přirozeném prostředí takové zbarvení pakřižáka dokonale maskuje. Zadeček je hranatý, jeho přední část částečně překrývá hlavohruď. Především u dospělých samic je na hřbetě značně vyhrbený, takže při pohledu ze strany má trojúhelníkovitý tvar.
Když do sítě pakřižáka spadne nějaký hmyz, pavouk prodlouží vlákno vycházející z jeho snovacích bradavek a tím celá síť ochabne. Kořist je tak obalena vlákny což mu usnadní se jí zmocnit. Než začne hodovat, sní pavučinu, kterou předtím kořist zabalil. Stejně jako jiní pavouci má i pakřižák mimotělní trávení: nejprve do kořisti vpustí trávicí enzymy a poté ztekucené tkáně vysaje.
Kvůli některým unikátním znakům byla pro pakřižáky vytvořena vlastní čeleď pakřižákovití (Uloboridae). Mezi pavouky jsou ojedinělí především tím, že nejsou vůbec jedovatí. Během evoluce u nich totiž došlo k redukci jedové žlázy, stejně tak, jako u nich došlo k redukci kruhové sítě na pouhý její výřez.
Dalším neobvyklým znakem, který pakřižáci sdílí jen asi s 50 dalšími druhy evropských pavouků, je produkce tzv. kribelového vlášení. Kvůli vysvětlení o co se jedná se nejprve podívejme na morfologii pavoučích snovacích bradavek. Z evolučního hlediska to jsou vysoce modifikované redukované končetiny na zadečku. Původně jich byly čtyři páry, ale u většiny dnešních pavouků jsou zachované jen tři. Na snovacích bradavkách jsou duté trubičky zvané spigoty, do nichž ústí snovací žlázy, které jsou z převážné části uvnitř zadečku pavouka. Syntetizují tekutinu bílkovinné povahy, která při vypuzování ze spigotů na vzduchu tuhne na nejpevnější a nejpružnější vlákno na světě. Pavouk ho používá nejen na stavku sítí, ale obaluje jím vajíčka do podoby kokonu, používá ho jako balón při šíření větrem, pomocí něho slaňuje a komunikuje s jinými příslušníky svého druhu, samci pomocí něho přenášejí sperma z primárního pohlavního otvoru do kopulačních orgánů nebo před sexem svazují potenciálně agresivní samice. Někteří pavouci včetně pakřižáků mají před normálními snovacími bradavkami ještě jakousi destičku s tisíci drobných spigotů zvanou kribelum. Tento orgán je zřejmě homologický se 4. párem snovacích bradavek, přítomných v typické podobě jen u nejprimitivnějších pavouků sklípkošů. Pro vyčesávání tisíců jemných vlákének produkovaných kribelem mají tito pavouci na posledním páru nohou tzv. kalamistrum, speciální řadu pevných chlupů připomínající hřeben. Vyčesané chomáčky pavouk používá místo lepu. Díky jemnosti vláken jsou 4× přilnavější než lepivá vlákna pravých křižáků a navíc nevysychají a tak se na rozdíl od lepu křižáků nemusejí neustále obnovovat.
S dospělci pakřižáka smrkového se lze setkat v červenci až říjnu. Samci jsou nápadní obrovskými kopulačními orgány stejně velkými jako jejich hlavohruď. Samci pavouků nemají penis, který by tekuté sperma přenášel přímo z jejich primárních pohlavních orgánů do genitálií samice, nýbrž musejí sperma před samotnou kopulací přečerpat do druhotných kopulačních orgánů na chodidlových článcích končetin mezi ústními orgány a 1. párem nohou zvaných makadla.
Pakřižák smrkový se vyskytuje téměř v celé Palearktické oblasti, od západní Evropy po východní Asii. V České republice je poměrně hojný a to především v nižších polohách. Vedle pakřižáka smrkového se v České republice vyskytují ještě dva další zástupci čeledi pakřižákovitých, pakřižák Walckenaerův (Uloborus walckenaerius Latreille, 1806) a pakřižák chluponohý (Uloborus plumipes Lucas, 1846). Na rozdíl od pakřižáka smrkového vytvářejí normální kruhové sítě a mají protaženější bílošedě zbarvené tělo.
Jedná se o nezaměnitelný druh a tak by s mapováním jeho rozšíření v České republice mohla i širší veřejnost. Nálezy je potřeba dokladovat exemplářem konzervovaným v lihu nebo fotografií.
Milan Řezáč & Peter Jäger
Kontakt
Dr. Milan Řezáč, oddělení entomologie, Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Drnovská 507, CZ-161 06 Praha 6-Ruzyně, Česká republika, rezac(a)vurv.cz
