Merimanga e Vitit 2017

Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica i pёrket familjes sё merimangave rrjetё rrumbullakёt (Araneidae). Kjo familje ka 3.095 lloje nё mbarё botёn, nga tё cilat 128 gjenden nё Evropё. Gjinia Nuctenea pёrfaqёsohet vetёm nga dy lloje nё Evropё: N. umbratica dhe N. silvicultrix, nga tё cilat Nuctenea umbratica gjendet kudo nё Evropё. Shpёrndarja e saj vertikale ёshtё kryesisht nga ultёsirat deri nё kodrat e ulёta (deri nё rreth 800m mbi nivelin e detit), me shumё pak rekorde nё lartёsi mё tё mёdha. Nё Shqipёri, Nuctenea umbratica ёshtё hasur nё rrethin e Tiranёs dhe pikёrisht nё kodrat e Vorёs me lartёsi 200m mbi nivelin e detit. Ky lloj gjendet nё  habitate tё ndryshme tё tilla si nё drurё tё vdekur tё rrёzuar me lёvore tё clirёt, si dhe nё mjedise urbane si nё muret e shtёpive dhe gardhe, vecanёrisht nё qoshe dhe tё cara. Nё Evropё ky lloj ёshtё kategorizuar si jo i rrezikuar. Nuctenea umbratica ndёrton njё rrjetё relativisht tё madhe (deri nё 70 cm nё diametёr) me njё formё ekscentrike nё tё cilёn qendra e rrjetёs zhvendoset gjithmonё drejt strehёs sё merimangёs. Merimanga e kalon ditёn tё fshehur nё strehёn e saj dhe ulet nё mes tё rrjetёs kur fillon tё errёsohet nё mbrёmje. Adultёt e kёsaj merimange mund tё gjenden gjatё gjithё vitit, por mё shumё nga Korriku deri nё Tetor. N. umbratica ka njё dimorfizёm tё lartё seksual: gjatёsia e trupit tё femrёs ёshtё 13-16 mm, e meshkujve 7-10 mm. Trupi ёshtё i gjerё dhe i sheshtё. Ngjyrimi bazё ёshtё nga kafe nё tё kuqe deri nё tё zezё nё kafe, kёmbёt janё kafe e errёt dhe abdomeni ka njё njollё tё errёt si gjethe e cila mund tё ketё kufij anёsorё me ngjyrё mё tё hapur. Nuctenea umbratica mund tё ngatёrrohet me merimanga tё tjera mё tё errёta si Larinoides ixobolus, por kjo e fundit ka njё ngjyrё metalike tё zezё dhe gjethja ёshtё mё e hapur dhe mё shumё e dukshme. Lloji tjetёr i Nuctenea, N. silvicultrix ёshtё i shpёrndarё mё shumё nё lindje dhe ndryshon me N. umbratica pasi i ka pjesёt anёsore tё trupit me ngjyrё mё tё hapur dhe njё abdomen mё tё rrumbullakёt. Ka disa arsye pёr pёrzgjedhjen e Nuctenea umbratica si Merimanga Evropiane e Vitit 2017: (1) lloji ёshtё shumё i zakonshёm, (2) pavarёsisht mёnyrёs sё saj tё fshehur tё jetesёs ajo mund tё gjendet lehtёsisht afёr shtёpive, (3) ёshtё njё lloj lehtёsisht i identifikueshёm, (4) ajo tёrheq vёmendjen e publikut rreth habitatit tё saj nё lёvoret e drurёve tё vdekur ose tё vjetёr si dhe tё formёs sё trupit tё saj. Pёrmes pёrzgjedhjes si Merimanga e Vitit, ne jo vetёm shpresojmё qё njё grup mё pak i populluar i kafshёve do tё sillet nё qendёr tё vёmendjes, por ne gjithashtu shpresojmё se kёrkuesit shkencorё mund tё marrin tё dhёna tё reja rreth shpёrndarjes aktuale tё saj. Merimanga Evropiane e Vitit ёshtё pёrzgjedhur nga 81 araknologё nga 26 shtete Evropiane. Kordinimi ёshtё realizuar nga Muzeu i Historisё sё Natyrёs nё Vjenё sё bashku me “ Arachnologischen Gesellschaft” (AraGes) dhe Shoqata Evropiane e Araknologjisё (ESA). Christoph Hörweg & Blerina Vrenozi

Kontakt nё Shqipёri

Dr. Blerina Vrenozi, Qendra Kërkimore e Florës dhe Faunës, Fakulteti i Shkencave të Natyrës, Bulevardi “Zogu I-rё”, Tiranё, Shqipёri, bvrenozi(a)gmail.com

Паяк на 2017 година

Орехов кръгов тъкач – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) принадлежи към семейството на кръговите тъкачи (Araneidae). Това семейство обхваща 3,095 вида разпространени по целия свят, като 128 от тях, обитават и Европа, а 57 са намерени и в България. Родът Nuctenea е представен от два вида в (Централна)-Европа. Nuctenea umbratica е известен от цяла Европа (в България също). Във вертикално отношение, разпространението му обхваща главно низините до ниските възвишения (до около 800 метра на морското равнище), много рядко достига и до 1000 м в някои планини. Видът обитава различни хабитати. Привързан е главно към кората на дърветата, обикновено намиран по паднали дървета с обелена кора, но е намиран често и в градска среда, като, къщни стени по пукнатините, огради и стобори. В Германия го наричат цепков паяк. В някои хабитати образува многочислени популации, така че в Централна Европа и България, видът не е категоризиран като застрашен. Nuctenea umbratica строи големи кръгови мрежи (до към 70 cm в диаметър) с ексцентрична форма, а центърът на мрежата е изместен към убежището на паяка. Паякът прекарва целия ден скрит в убежището и когато се стъмни, застава в средата на мрежата. Ореховият тъкач може да бъде намерен през цялата годна, но главно в периода от Юли до Октомври. Половият диморфизъм е силно изразен при кръговият тъкач Nuctenea umbratica: дължината на тялото при женските е 13-16 mm, при мъжките около 7-10 mm. Тялото е широко и плоско. Окраската е червено-кафява до черно-кафява, краката са тъмно кафяви, а на гърба на коремчето има тъмно петно във формата на листо (фолиация), светло оцветено по краищата. Nuctenea umbratica може да бъде сбъркан с някои тъмни тъкачи, като Larinioides ixobolus, но при сравнение виждаме, че този вид е метално черен и фолиацията е по светла и по добре очертана. Младите паячета на Ореховия тъкач приличат на по-малкия (дължина на тялото около 9 mm) и много по рядък Nuctenea silvicultrix. Този паяк е разпространен по на изток и се различава по по-светлите страни на тялото и по по-кръглото коремче. Защо Nuctenea umbratica беше избран за Европейски паяк на годината? Причините и аргументите за този избор са: (1) видът е широко разпространен, (2) въпреки относително скрития начин на живот, може лесно да бъде установен в близост до човешките жилища, (3) той е забележим и лесен за определяне вид, и (4) предизвиква публичен интерес относно непривичната среда, която обитава – кората на паднали дървета и/или стари дървета. С избирането на Паяк на годината ние се надяваме, че освен популяризирането на по-непопулярни групи животни, но също и това, че изследователите ще получат съвременни данни за неговото разпространение. Така че, радвайте се на Паяка на годината и ни помагайте с вашите наблюдения и/или снимки на този вид. Европейският паяк на годината е избран от 81 арахнолози от 26 Европейски страни. Координатор е Природонаучният Музей на Виена съвместно с Арахнологичното дружество (AraGes) и Европейското Общество по Арахнология (ESA). Christoph Hörweg & Christo Deltshev

Контакти за България

Д-р Христо Делчев, Национален природонаучен музей – БАН, бул. Цар Освободител 1, 1000 София, E-mail: deltshev(a)gmail.com

Evropský pavouk roku 2017

Křižák podkorní – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Křižáci (čeleď Araneidae) patří díky svým nápadným kolovým sítím bezesporu k nejikoničtějším pavoukům. Počtem druhů však tato čeleď nepatří k nejpočetnějším. Dosud bylo popsáno přes tři tisíce druhů, z toho 128 druhů se vyskytuje v Evropě, 44 v České republice. Křižáci se vyznačují zadečkem nápadně větším než hlavohruď a relativně silnýma nohama s velkými černými trny. Chodidlové články nohou jsou zakončeny třemi drápky, což je ideální pro šplhání po vláknech, mimo síť jsou ale křižáci oproti jiným pavoukům značně nemotorní. Například nejsou schopní šplhat na hladkých kolmých stěnách tak, jak to umějí pavouci, kteří mají místo prostředního chodidlového drápku štěteček přilnavých chlupů. V životě křižáků hrají nezastupitelnou roli hedvábná vlákna. Uplatňují se v různých aspektech jejich života. Pro různé funkce jsou výhodné jiné vlastnosti hedvábí a proto má křižák osm typů snovacích žláz, každý z nich produkuje hedvábí jiných vlastností. Velké ampulovité žlázy produkují dlouhá, velice pevná ale zároveň poměrně pružná vlákna, kterými se pavouk jistí při lezení po vegetaci, pomocí nich se šíří větrem, používá je pro rám a radiální vlákna sítě. Malé ampulovité žlázy produkují také dlouhá vlákna, která však nejsou zdaleka tak pružná, jako ta z velkých ampulovitých žláz. Pavouk je používá v případech, kdy by byla elasticita na obtíž – pro tvorbu provizorní spirály nebo pro tvorbu mostů, po kterých může bez přílišného pérování přelézt z jedné rostliny na druhou. Flageliformní žlázy produkují dlouhá, extrémně pružná vlákna, která pavouk používá jako axiální vlákna lapací spirály. Tyto žlázy pracují v těsné spolupráci se dvěma páry agregátních žláz, které obalují flageliformní vlákna lepem. Tento lep obsahuje hygroskopické organické i anorganické soli, které zamezují vypařování a dokonce snad napomáhají absorbovat vodu z atmosféry. Piriformní žlázy produkují velké množství tenkých vláken obalených lepem, která pavoukovi slouží jako lepicí pásky – připevňuje pomocí nich velká vlákna k podkladu (tzv. příchytné terče) nebo spojuje jedno s druhým. Aciniformní žlázy produkují taktéž velké množství tenkých vláken v podobě pásů, ale na rozdíl od předešlého typu jsou tato vlákna suchá. Pavouk je používá především k obalování předmětů a tvorbě stěn. U většiny křižáků se vyskytují aciniformní žlázy dvou typů. Produkt jednoho typu patrně slouží k zabalování kořisti, druhý se podílí na stavbě kokonu pro vajíčka. Tubuliformní (cylindrické) žlázy jsou přítomny pouze u dospělých samic, jejich výhradní funkcí je ochrana vajíček. Absolutními rekordmany v počtu typů snovacích žláz však nejsou křižáci, ale někteří pakřižáci (čeleď Uloboridae), například rod Polenecia, pojmenovaný po slovinském arachnologovi Antonu Polencovi, jejichž dospělé samice mají dokonce devět typů snovacích žláz. Dvojrozměrné kolové sítě křižáků slouží k lapání létajícího hmyzu. Díky geometricky pravidelnému tvaru jsou určitě nejznámějším, byť ne zdaleka jediným typem pavoučích sítí. Na rozdíl od jiných typů vyžadují kolové sítě ke svému ukotvení pouze několik (typicky tři) pevných bodů v prostoru. Síť se skládá z rámu uzavřeného do trojúhelníku se špičkou směřující dolů, radiálních vláken vybíhajících ze středu sítě, koncentrických kruhů s lepem a z vypředené centrální části. Síť některých křižáků, například jako vosa zbarveného křižáka pruhovaného, je navíc vybavena tzv. stabilimentem, širokým cik-cak pásem vedoucím obvykle svisle přes centrální část sítě. Kolová síť má pro pavouka řadu výhod. Fungule jako filtr zachycující aeroplankton, pro jehož zhotovení je díky geometrické pravidelnosti zapotřebí investovat minimální množství materiálu. Geometrické uspořádání dále umožňuje, aby se pavouk mohl pomocí jednoduchých modelů chování vyhýbat svým vlastním lepivým vláknům. Síť je kombinací materiálů různých vlastností, výsledkem čehož je extrémně pevná a zároveň pružná lapací struktura. Stavbu sítě pavouk zahajuje tím, že vyleze na vyvýšené místo a ze snovacích bradavek vypustí vlákno, které se zachytí na jiném vyvýšeném místě. Tak vytvoří vodorovnou základnu dolů směřujícího trojúhelníku. Poté se pavouk spustí, přichytí vlákna dole a opět vyleze na základnu, přičemž za sebou stále natahuje vlákno. Ve vzniklém trojúhelníku vytvoří přibližně kruhový rám a v něm radiální vlákna sítě. Dále spojí radiální vlákna provizorní spirálou, po které se pohybuje při pokládání lepivé spirály, provizorní spirálu za sebou přitom odstraňuje. Signál o přítomnosti chycené kořisti se po radiálních vláknech přenáší do centra sítě. Za den je síť kvůli povětrnostním podmínkám, lapené kořisti a činnosti jiných živočichů či předmětů značně poškozená a tak křižáci každý den stavějí síť novou. Aby však nepřišly esenciální aminokyseliny obsažené v lepu na lapací spirále nazmar, pavouk před tím svojí starou síť pomocí enzymů natráví a vzniklý roztok vysaje. Většina křižáků číhá přímo v centru sítě. Toto centrum (místo kde se sbíhají radiální vlákna) není v geometrickém centru kruhu, ale je posunuto nahoru. To proto, aby se pavouk dostal ke kořisti na jakémkoli místě sítě stejně rychle – šplhání nahoru mu trvá pomaleji, než spouštění dolů. U některých křižáků (např. k. čtyřskvrnný či k. stříbřitý) sedí pavouk v pavučinovém úkrytu tvaru zvonu nad sítí, který je s centrem sítě spojen signálním vláknem. Křižáka podkorního (Obr. 1) popsal již v roce 1757 švédský arachnolog Carl Alexander Clerck ve své práci Svenska spindlar (Pavouci Švédska). Autor zde pro druhy použil dvojslovné názvosloví v souladu s pravidly zavedenými Carl Linném. Pavouci Švédska vyšli rok před publikováním desátého vydání Linnéovy Systema Naturae, které je bráno jako počátek mezinárodních pravidel zoologické nomenklatury. Jedná se tak o vůbec první práci, která obsahuje platná vědecká jména živočichů. Clerck pro křižáka podkorního zvolil jméno Araneus umbraticus, což by bylo možno přeložit jako “kůrový pavouk”. Rod Nuctenea vytvořil pro tento druh až v roce 1864 významný francouzský arachnolog Eugene Simon. Nuctenea patří mezi druhově chudé rody, vedle jednoho druhu z Alžírska jsou známy již jen dva další druhy, oba se vyskytují i na našem území. U křižáků je přítomný nápadný pohlavní dimorfismus. U křižáka podkorního je tělo samic (11–16 mm) o třetinu větší než tělo samců (7–10 mm). Samci mají dále štíhlejší zadeček a relativně delší nohy (Obr. 2). Tělo křižáka podkorního je široké, nápadně ploché. Zadeček je, podobně jako u křižáka obecného, nejširší v přední třetině a je tak mírně trojúhlý. Zadeček některých dalších u nás hojných druhů velkých křižáků (např. k. čtyřskvrnný nebo k. mramorovaný) je nejširší v polovině a tak má kulatější tvar. Nohy křižáka podkorního jsou kroužkované, hlavohruď jednobarevná, černohnědá. Zbarvení zadečku je variabilní, vždy se však jedná o odstíny červenohnědé až černohnědé. Jeho spodní strana je tmavá, na místě plicních vaků je pár kontrastně bílých skvrn (Obr. 3), které snad mohou u pavouka sedícího na síti lákat hmyz. Na hřbetě zadečku je charakteristická široká tmavá skvrna s vlnitým okrajem zvaná folium. Uprostřed ní se nacházejí tři páry černých teček. Boky zadečku jsou světlejší. Toto zbarvení pavouka na kůře stromu dokonale maskuje. Pokud je ale i tak odhalen predátorem nebo zvídavým pozorovatelem, nasazuje taktiku strnutí – končetiny přitiskne k tělu a padá na zem, kde je ve stavu tanatózy schopen vyčkávat i dlouhé minuty. Druhý náš zástupce rodu, křižák rašelinný (Nuctenea silvicultrix), je menší (do 9 mm), má méně placatý zadeček, světlejší boky a na hlavové části hlavohrudi porost bílých chlupů (Obr. 4). Vyskytuje se jak v Palearktické tak Nearktické oblasti. V rámci Evropy se ve srovnání s křižákem podkorním jedná o výrazně vzácnější druh, vyskytuje se především ve východní a severní části kontinentu. Jeho výskyt je omezen na málo eutrofizovaná území, proto je hojnější ve vyšších polohách, z nižších poloh mizí. U nás byl vyhodnocen jako silně ohrožený druh. Nejčastěji ho lze zastihnout na kmenech smrků či borovic, nezřídka na okrajích rašelinišť. Křižák podkorní by mohl být zaměněn také s tmavými jedinci křižáka rudohnědého (Larinioides ixobolus). Tento druh však nemá zploštělé tělo a má světlejší folium. Křižák podkorní se vedle Evropy vyskytuje v celé Palearktické oblasti, včetně severní Afriky. V České republice ho najdeme kromě hor hojně na celém území. Jeho přirozenými biotopy jsou světlé lesy (Obr. 5) či skalnatá území. Sítě si zde staví na kmenech stromů či na skalních stěnách, vždy poblíž míst, kde odchlípnutá kůra nebo skalní spára poskytuje prostor pro úkryt. Daleko častěji se s ním však dnes máme možnost setkat na synantropních biotopech vesnic i velkých měst. S oblibou si staví sítě na zdech nebo na dřevěných konstrukcích, obzvlášť hojný bývá na dřevěných plotech. Křižák podkorní je, na rozdíl od řady jiných našich křižáků, kteří stavějí lapací sítě ráno, noční lovec. Přes den je pavouk schovaný v úkrytu, díky zploštělému tělu je k tomuto účelu schopen využívat i velice těsné štěrbiny. Na rozdíl od některých jiných křižáků si je nevystýlá hedvábím. Po setmění vylézá z úkrytu a začíná stavět síť, která může mít až 70 cm v průměru (Obr. 6). Na kořist čeká v jejím středu. Jeho kořistí se obvykle stává za tmy aktivní dvoukřídlý hmyz a motýli, včetně relativně velkých můr (Obr. 7). V noci lze spatřit ploty doslova obalené sítěmi tohoto druhu, během dne však po nich nezůstane ani památky. Pavouci totiž před rozbřeskem sítě strhnou a sežerou a opět se pečlivě skryjí ve škvírách. Pavouci pohlavně dospívají na konci jara, v letních měsících dochází k páření. Dospělí samci již nestavějí síť k lapání kořisti, snovací žlázy produkující lepivou spirálu (falgeliformní a agregátní) u nich zakrňují. Na rozdíl od samic, jejichž kousnutí může u člověka v ojedinělých případech vyvolat zdravotní komplikace (Maretić Z. & Milina O., 1976: A bite by the spider Aranea sexpunctata Linné: case report. Toxicon, 14: 392–393), mají samci redukované i jedové žlázy. Jediným posláním dospělého samce je vyhledat samici, opatrně se k ní přiblížit tak, aby si ho nespletla s kořistí, a pomocí namlouvacích rituálů jí přesvědčit k páření. Právě samci pátrající po samici nejčastěji zabloudí do interiérů lidských příbytků. Oplozené samice přezimují a brzy na jaře ve svém úkrytu nakladou vajíčka. Ta obalí dvěma typy hedvábných vláken – tlustými nadýchanými vlákny produkovanými tubuliformními žlázami a tenkými vlákny tvořícími papírovité stěny produkovanými aciniformními žlázami. Kokon (Obr. 8) je plochý, pokud se však do úkrytu nevejde, pavouk ho zavěsí ven a jeho povrch zamaskuje kousky detritu. První svleky larev probíhají v kokonu, z něho se líhne až první nymfální instar. Mladé nymfy po krátkou dobu žijí pospolu, až později se rozlézají. Často fázi osamostatňování provází chování zvané ballooning, při kterém dochází k šíření na velké vzdálenosti pomocí pavučinových vláken, která jsou i s pavoučkem unášena jako balón větrem. Křižák podkorní se stal 18. evropským pavoukem roku poté, co byl vybrán 81 arachnology z 26 evropských zemí. Důvodů pro zvolení bylo hned několik. Jedná se sice o poněkud skrytě žijící, nicméně velice hojný druh a to i v okolí lidských obydlí. Je velký a charakteristicky zbarvený, proto relativně snadno identifikovatelný. Díky schopnosti osidlovat náhradní stanoviště vytvořená člověkem sice není sám o sobě ohrožený, jedná se ale o představitele jinak ohrožené fauny vázané na kmeny starých či mrtvých stromů. Pokud se v létě vydáte na obchůzku s baterkou za účelem spatřit tohoto temného křižáka, dost možná na něho narazíte i na vašem plotě. Trpělivějším pozorovatelům bude jistě poskytnuta i příležitost obdivovat stavbu jeho fascinujících lapacích sítí. Prakticky zaměření pozorovatelé ocení, kolik komárů a jiného obtížného hmyzu tyto sítě zneškodní. Nálezy křižáka podkorního a ohroženého křižáka rašelinného doložené fotografiemi či exemplářem posílejte na e-mailovou adresu rezac(a)vurv.cz. Tento článek vznikl za podpory Ministerstva zemědělství (projekt MZe RO0415). Christoph Hörweg & Milan Řezáč

Kontakty

Dr. Milan Řezáč, Laboratoř biodiverzity, Výzkumný ústav rostlinné výroby, v.v.i., Drnovská 507, 161 06 Praha 6 – Ruzyně, Česko, rezac(at)vurv.cz

Die Europäische Spinne des Jahres 2017

Die Spaltenkreuzspinne – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Die Spaltenkreuzspinne, Nuctenea umbratica (Clerck, 1757), gehört zur Familie der Echten Radnetzspinnen (Araneidae). Diese Spinnenfamilie zählt weltweit 3.095, und in Europa 128 Arten. Die Gattung Nuctenea ist in (Mittel-)Europa mit 2 Arten vertreten. Die Spaltenkreuzspinne kommt in ganz Europa vor. Ihre Vertikalverbreitung ist vornehmlich planar/kollin (bis 800m Seehöhe) mit nur vereinzelten Funden darüber, z.B. in Tirol bis 1000m Seehöhe. Sie bewohnt verschiedene Lebensräume: ursprünglich ein Rindenbewohner, besonders von stehendem Totholz mit loser Baumrinde, findet man sie heute auch in urbanem Gebiet an Hausfassaden und Zäunen, gerne in Ritzen und Spalten (Name!) von Häusern. Sie kann stellenweise auch sehr häufig angetroffen werden, und gilt die Art in Österreich ebenso wie in ganz Mitteleuropa als nicht gefährdet. Nuctenea umbratica baut ein vergleichsweise großes Radnetz (bis 70 cm im Durchmesser) mit einer exzentrischen Form, d.h. die Nabe ist immer zum Schlupfwinkel hin verschoben. Darin hält sich die Spinne untertags verborgen, bei Dunkelheit bzw. in der Nacht sitzt sie in der Netzmitte. Spaltenkreuzspinnen sind fast immer ganzjährig zu finden, vorwiegend aber von Juli bis Oktober. Die Radnetzspinne Nuctenea umbratica weist einen ausgeprägten Geschlechtsdimorphismus auf; die Körperlänge beträgt bei Weibchen 13-16 mm, bei Männchen hingegen lediglich 7-10 mm. Der Körper wirkt flachgedrückt und breit. Die Grundfärbung ist rotbraun bis schwarzbraun, die Beine sind dunkelbraun, und auf dem Hinterleib ist eine dunkle Blattzeichnung zu erkennen, die manchmal hell eingefasst sein kann. Nuctenea umbratica wird mitunter mit dunklen Tieren von Larinioides ixobolus verwechselt, ist aber im Vergleich dazu wirklich glänzend schwarz und auch die Blattzeichnung ist stärker (hell) abgesetzt. Jungtiere der Spaltenkreuzspinne können der kleineren (Körperlänge bis 9mm), aber ungemein selteneren Nuctenea silvicultrix ähneln. Diese Art ist aber eher östlich verbreitet und unterscheidet sich durch ihre helleren Seiten und ihren rundlicheren Hinterleib. Warum wurde die Spaltenkreuzspinne zur Europäischen Spinne des Jahres gewählt? Dafür gibt es mehrere gute Gründe: (1) die Art ist relativ häufig, (2) ist trotz der versteckten Lebensweise in der Nähe von Häusern leicht zu entdecken, (3) ist durchaus auffällig und eindeutig zu erkennen, und (4) rückt als ursprünglicher Rindenbewohner den Lebensraum Totholz/Altbaumbestand in den Blickpunkt der Öffentlichkeit. Mit der Wahl der Spinne des Jahres soll aber nicht nur eine wenig beliebte Tiergruppe ins rechte Licht gerückt werden, sondern gleichzeitig erhoffen sich die Wissenschaftler, Daten zur aktuellen Verbreitung zu bekommen. In diesem Sinne: erfreuen Sie sich an der Spinne des Jahres und helfen Sie mit ihrer Fundmeldung oder ihrem Foto bei der Dokumentation dieser Art. Gewählt wurde die „Europäische Spinne des Jahres“ von 81 Arachnologen aus 26 europäischen Ländern. Die Koordination der Wahl liegt beim Naturhistorischen Museum Wien, in Zusammenarbeit mit der Arachnologischen Gesellschaft (AraGes) und der European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg

Kontakt Österreich, Deutschland

Mag. Christoph Hörweg, Naturhistorisches Museum Wien, 3. Zoologische Abteilung, Burgring 7, 1010 Wien, Österreich, E-Mail: christoph.hoerweg(a)nhm-wien.ac.at

Årets edderkop i Europa 2017

Flad hjulspinder – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) tilhører familien af ægte hjulspindere (Araneidae). Familien har 3.095 arter spredt over hele jorden, hvoraf 128 er fundet i Europa (28 i Danmark). Slægten Nuctenea er repræsenteret med to arter. Arten Nuctenea umbratica kan findes over hele Europa. Her forekommer den hovedsagelig i lavtliggende områder (op til ca. 800 meters højde); der er kun nogle få iagttagelser af forekomster op til 1000 meters højder fra områder som fx Tyrol. Arten forekommer i flere forskellige habitattyper. Den var oprindelig knyttet til træernes bark, idet den hyppigt findes under løs bark på mere eller mindre døde træer. I dag er den også meget udbredt omkring bygninger, også i bymæssige bebyggelser, hvor den gemmer sig i revner og sprækker på huse og hegn. På tysk kaldes den “sprække-hjulspinder”; på dansk kalder vi den flad hjulspinder med henvisning til den affladede bagkrop, som netop gør den i stand til at gemme sig i smalle sprækker. Arten er i Danmark særlig hyppig ved bygninger. Den er derfor på ingen måde en truet art. Flad hjulspinder udviser en vis grad af seksuel størrelses-dimorfi: hos hunnen er kropslængden 13-16 mm, hos hannen kun 7-10 mm. Kroppen er bred og affladet. Farven er rødbrun til sortbrun, benene noget mørkere. Bagkroppen har en mørk bladagtig tegning med lysere kant på oversiden. Arten kan forveksles med andre mørke hjulspindere som Larinioides ixobolus, men denne art er metallisk sort og bladtegningen på bagkroppen er lysere og skarpere aftegnet. Ungestadier af flad hjulspinder kan ligne den mindre art Nuctenea silvicultrix (kropslængde op til 9 mm), som er lysere på bagkroppens sider og har en mere afrundet bagkrop. Dette problem har vi dog ikke i Danmark, da ingen af de nævnte arter findes her. Flad hjulspinder bygger et ganske stort hjulspind (op til 70 cm i diameter), som kan kendes fra andre arters hjulspind på, at det har meget kraftige tråde og at maskerne er meget vide, særlig i nettets øverste del. Nettet er excentrisk, idet ’centrum’ (hvor dyret sidder og venter på byttet) altid er forskudt mod den side hvor sprækken, som dyret skjuler sig i når den er inaktiv, er placeret. Her gemmer edderkoppen sig om dagen; først når det bliver mørkt kommer den frem og lurer på bytte i spindets ’centrum’ natten igennem. Flad hjulspinder laver sig ikke en silkerede i den sprække, den gemmer sig i. Dette til forskel fra andre hjulspinderarter som gemmer sig i silkespundne retræter uden for spindet. Flad hjulspinder kan ses hele året rundt, men de voksne hyppigst fra juli til oktober. Hvorfor er Nuctenea umbratica blevet valgt til Årets Edderkop i Europa? Der er flere gode grunde: (1) arten er almindelig næsten overalt, (2) trods dens skjulte levevis vil de fleste let kunne få den at se nær egen bolig, (3) det er en stor art som er let at genkende, og (4) den skulle gerne rette publikums opmærksomhed på dens oprindelige habitat, dvs. på gamle døde træer med løs bark. Det er en truet habitat med mange andre spændende arter, hvoraf flere (som ikke har kunnet finde erstatningshabitater, fx ved huse) er truede. I tilknytning til valget af flad hjulspinder som Årets Edderkop i Europa 2017 skal lyde en opfordring til både publikum og forskere om at bidrage med nye oplysninger om artens udbredelse. Derfor, nyd Årets Edderkop og hjælp os med at kortlægge artens forekomst. Send jeres fund med oplysninger om lokalitet og dato samt foto-dokumentation til fugleognatur.dk eller til undertegnede danske kontaktperson. Årets Edderkop i Europa vælges af 81 arachnologer fra 26 europæiske lande. Det ko-ordineres af Naturhistorisk Museum i Wien sammen med det tyske ‘Arachnologische Gesellschaft’ (AraGes) og European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg & Søren Toft

Kontakt for Danmark

Dr. Søren Toft, Institut for Bioscience, Aarhus Universitet Ny Munkegade 116, 8000 Aarhus C, E-mail: soeren.toft(a)bios.au.dk

Araña del año 2017

Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) pertenece a la familia de los verdaderas tejedoras de tela orbicular (Araneidae). Esta familia agrupa 3.095 especies en todo el mundo, de las cuales 128 se encuentran en Europa. El género Nuctenea está representado por dos especies en Europa central y se encuentra representada a lo largo de toda Europa. Su distribución vertical abarca predominantemente de llanuras a colinas bajas (hasta cerca de 800 metros sobre el nivel del mar), con solamente algunas citas en las elevaciones más altas de hasta 1000 metros en lugares como Tirol. La especie ocupa varios hábitats. Originalmente se trataba de una especie asociada a la corteza, que se encuentra particularmente en madera muerta con corteza suelta, pero ahora también se encuentra en entornos urbanos como paredes de casas y cercas, especialmente en rincones y grietas. En alemán, por ejemplo, se le llama tejedora orbicular de grietas. En algunos hábitats se puede encontrar con bastante frecuencia y en Europa Central la especie se clasifica como no amenazada. Nuctenea umbratica construye una red orbicular relativamente grande (hasta 70 cm de diámetro) con una forma excéntrica en la que el centro de la tela siempre se desplaza hacia el refugio de la araña. La araña pasa el día escondido en este refugio y se coloca en el medio de la tela al caer la noche. Esta especie se puede encontrar durante todo el año, pero sobre todo de julio a octubre. La tejedora orgbicular Nuctenea umbratica muestra un alto nivel de dimorfismo sexual: la longitud corporal de las hembras es de 13-16 mm, mientras que la de los machos de sólo 7-10 mm. El cuerpo es ancho y aplanado. La coloración básica es de color rojo-marrón a negro-marrón, las patas son de color marrón oscuro y el abdomen muestra un patrón oscuro, foliar que puede tener un ligero reborde. Nuctenea umbratica se puede confundir con especies oscuras como Larinioides ixobolus, pero por comparación esta especie es un negro metálico y el patrón foliar es más claro y prominente. Los juveniles se asemejan a la especie Nuctenea silvicultrix, más pequeña (longitud del cuerpo hasta 9 milímetros) pero mucho más rara. Esta especie se distribuye más al este y difiere por tener los lados del cuerpo más claros y un abdomen más redondeado. ¿Por qué Nuctenea umbratica fue elegida como la Araña Europea del Año? Hay una serie de buenas razones para esta elección: (1) la especie es bastante común, (2) a pesar de su modo de vida oculto es fácil de encontrar cerca de las casas, (3) es bastante grande y fácil de identificar , y (4) aumenta la conciencia pública sobre su hábitat original en la corteza de madera muerta y / o árboles viejos. A través de la elección de la araña del año no sólo esperamos que un grupo menos popular de animales se ponga en primer plano, sino que también esperamos que los investigadores puedan obtener nuevos datos sobre su distribuciónactual. En este contexto, disfruta de la Araña del Año y ayúdanos con tus registros de localidad o documentación fotográfica de esta especie. La araña europea del año es elegida por 81 aracnólogos de 26 países europeos. La coordinación se realiza a través del Museo de Historia Natural de Viena, junto con la Arachnologischen Gesellschaft (AraGes) y la Sociedad Europea de Aracnología (ESA). Christoph Hörweg & Pablo Carballo  

Eurooppalainen vuoden hämähäkki 2017

Kaarnaristihämähäkki – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Kaarnaristihämähäkki, Nuctenea umbratica (Clerck, 1757), kuuluu ristihämähäkkien heimoon (Araneidae). Heimossa on 3095 lajia, joista 128 on löydetty Euroopasta. Sukua Nuctenea edustaa Keski- ja Pohjois-Euroopassa kaksi lajia. Nuctenea umbratica on laajalle levinnyt; mutta Suomessa se esiintyy lähinnä maamme lounaisosissa (Ahvenanmaa, Varsinais-Suomi ja Uusimaa). Euroopassa laji elää etenkin alankoalueilla ja kumpuilevassa maastossa noin 800 metriin merenpinnan tasosta; paikoin aina 1000 m korkeuteen, kuten Tirolissa. Laji esiintyy Suomea etelämpänä monenlaisissa elinympäristöissä. Se on alunperin puiden runkoihin ja kaarnaan erikoistunut laji, ja sitä löytyy varsinkin pystyyn kuolleilta irtokaarnaisilta puilta. Nykyisin lajia tavataan myös ihmisen muovaamissa elinpaikoissa kuten rakennusten seiniltä ja aidoilta. Paikoitellen se on melko runsaslukuinen, eikä ole missään Euroopassa uhanalainen. Nuctenea umbratica kutoo suhteellisen suurikokoisen ratasverkon (halkaisijaltaan jopa 70 cm) epäkeskisesti, jolloin verkon keskus on lähellä hämähäkin lepo/suojapaikkaa (koloa tai irtokaarnaa). Hämähäkki viettää päivän piilossa suojapaikassaan, ja yön pimetessä se on verkkonsa keskellä odottamassa saalista. Lajia voi löytää lähes koko vuoden ajan, aikuisia yksilöitä on meillä tavattu toukokuulta lokakuulle. Sillä esiintyy huomattavaa sukupuolten välistä dimorfiaa: naaraiden ruumiin pituus on 13-16 mm ja koiraiden vain 7-10 mm. Ruumis on leveähkö ja litistynyt, väriltään punaruskeasta mustanruskeaan. Raajat ovat tummanruskeat, ja takaruumiin selkäpuolella on tumma, lehdenmuotoinen kuvio, jossa voi olla vaalea reunus. Nuctenea umbratica voidaan sekoittaa muihin tummiin ristihämähäkkilajeihin. Nuoret yksilöt muistuttavat pienempää (aikuisen ruumiin pituus enintään 9 mm) sukulaista Nuctenea silvicultrix. Tämä lähilaji on meillä levinnyt suhteellisen harvalukuisena lähes koko maahan, mutta se elää havumetsissä ja rämemännyillä. Sen sijaan Nuctenea umbratica esiintyy Suomessa lähinnä rannikkoseudulla lehtipuilla ja rakennusten seinustoilla. Lajien välisenä erona on myös N. silvicultrix -lajin pyöreämpi takaruumis ja vaaleammat kyljet. Miksi Nuctenea umbratica on valittu vuoden hämähäkiksi? Hyviä syitä on useampia: 1) laji on melko yleinen esiintymisalueellaan, 2) piilottelevasta elintavastaan huolimatta se on helppo löytää asumustenkin läheltä, 3) se on näyttävä ja helppo tunnistaa ja 4) valinta muistuttaa lajin elinympäristön (vanhat, jopa kuolleet puut) merkityksestä ja säilyttämisen tarpeesta. Vuoden hämähäkin valinnalla halutaan myös tuoda tätä eläinryhmää paremmin yleisön tietoisuuteen. Samalla saadaan toivottavasti uutta tietoa kaarnaristihämähäkin esiintymisestä massamme. Euroopan vuoden 2017 hämähäkin valitsi 81 araknologia (hämäkkien tutkijaa) 26:sta maasta. Koordinaattorina toimivat Wienin luonnonhistoriallinen museo sekä eurooppalaiset araknologiseurat Arachnologischen Gesellschaft (AraGes) ja European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg & Seppo Koponen

Yhteyshenkilö Suomessa

Seppo Koponen, Eläinmuseo, 20014 Turun yliopisto, sepkopo(a)utu.fi

Ragno dell’Anno 2017

Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) è un ragno tessitore appartenente agli Araneidae, una famiglia che conta 3,095 specie nel mondo, di cui 128 distribuite in Europa. Il genere Nuctenea è rappresentato in Europa da due specie: N. umbratica e N. silvicultrix. Nuctenea umbratica è presente in tutta Europa. La distribuzione altimetrica va dalla pianura fino agli 800-1000 metri di quota, oltre diviene progressivamente rara. Si ritrova in una grande varietà di habitat, incluso quello urbano. Generalmente è associata alle cortecce degli alberi, che tipicamente rappresentano il suo habitat natural. Oggi la si può ritrovare facilmente anche nelle abitazioni, ad esempio nelle intercapedini delle finestre o nelle fissure delle staccionate. In Europa questa specie non è minacciata. Nuctenea umbratica costruisce una tela orbicolare relativamente grande (fino a 70 cm di diametro), di forma eccentrica. Il ragno trascorre il giorno in un ricovero di seta, mentre si sposta al centro della tela durante la notte. Gli adulti di questa specie si possono ritrovare tutto l’anno, preferibilmente da Luglio a Ottobre. Nuctenea umbratica ha uno spiccato dimorfismo sessuale: la femmina misura fino a 16 mm, mentre il maschio è decisamente più piccolo (7-10 mm). Il corpo è appiattito dorso ventralmente, e la colorazione di base è nerastra-bruna, le zampe sono scure e l’addome mostra un disegno bordato di chiaro che ricorda una foglia. Nuctenea umbratica può essere confuso con alter specie di ragni tessitori dalla colorazione simile, come Larinioides ixobolus, ma in questo caso sono presenti riflessi metallici e il disegno sull’addome è più netto. L’altra specie di Nuctenea, N. silvicultrix ha una distribuzione più orientale in Europa, e si differenzia da N. umbratica per la presenza di bande chiare sui lati e per l’addome più arrotondato. Ci sono diverse buone ragioni per eleggere Nuctenea umbratica ragno dell’anno 2017: (1) si tratta di una specie comune; (2) nonostante le abitudini schive è facile da osservare, anche nelle abitazioni; (3) è di facile identificazione; (4) è interessante per il pubblico in relazione alle peculiarità del suo habitat e della sua forma. Con l’iniziativa Ragno dell’anno, speriamo di aumentare la visibilità di un gruppo di animali molto interessante ma poco apprezzato dal grande pubblico. Speriamo anche che i ricercatori possano ottenere nuovi dati sulla distribuzione di questa specie. Il ragno dell’Anno è selezionato ogni anno da 81 aracnologi di 26 peasi europei. L’iniziativa è coordinate dal Museo di Storia Naturale di Vienna, insieme alla rivista ‘Arachnologischen Gesellschaft’ (AraGes) e la European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg & Marco Isaia

Contatti Italia

Dr. Marco Isaia, Dipartimento di Scienze della Vita e Biologia dei Sistemi, Università di Torino, Via Accademia Albertina, 13 - 10123 Torino marco.isaia(a)unito.it

Europejski Pająk Roku 2017

Kołosz szczelinowy – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) należy do rodziny krzyżakowatych (Araneidae), liczącej blisko 3100 gatunków i znanej ze wszystkich kontynentów, z wyjątkiem Antarktydy. W Europie stwierdzono dotąd 128 gatunków, z tego 47 w Polsce. Kołosz szczelinowy występuje na obszarach nizinnych i podgórskich - do wysokości 1000 metrów n.p.m. Pierwotnie spotykano go głównie pod korą stojących, martwych drzew. Dziś znajdowany bywa także w sąsiedztwie człowieka - szczególnie na budynkach i płotach, gdzie kryje się w rozmaitych szczelinach, stąd jego polska nazwa. Z racji częstego występowania, nie ma kategorii gatunku zagrożonego. Nuctenea umbratica to pająk średnich rozmiarów, z wyraźnie zaznaczonym dymorfizmem płciowym. Samice mierzą 13-16 mm, samce 7-10 mm, a odwłok samic jest bardziej pękaty. Podobnie jak u innych pająków, płci różnią się także położeniem i budową narządów kopulacyjnych: dojrzałe samce mają je na końcowych członach nogogłaszczków, a samice po brzusznej stronie odwłoka. Obie struktury są unikalne dla gatunku i dopasowane do siebie jak klucz do zamka. Ciało kołosza jest grzbietobrzusznie spłaszczone, co jest cechą dość często spotykaną u gatunków żyjących pod korą. W ubarwieniu dominują kolory czerwonawe, brązowawe i czarne, nogi są ciemnobrązowe, a na odwłoku występuje wzór w kształcie liścia. Czasami gatunek bywa mylone z innym krzyżakiem - Larinioides ixobolus, choć ten ma ciało metalicznie ciemne oraz jaśniejszy i bardziej wyrazisty wzór na odwłoku. Osobniki młode są z kolei podobne do znacznie rzadszego krewniaka Nuctenea silvicultrix, który jednak ma bardziej wschodni zasięg, jaśniejsze boki ciała i bardziej zaokrąglony odwłok. Nuctenea umbratica buduje promieniste sieci o średnicy do 70 cm. Ich środek (oś, piasta) przesunięty jest w kierunku kryjówki, umieszczonej na peryferiach. To w niej pająk spedza dzień, czatując na ofiary i chroniąc się przed wrogami. Nocą opuszcza kryjówkę i poluje w centrum sieci. Kołosz bywa znajdowany przez cały rok, ale jego największa aktywności przypada na okres od lipca do października. Kołosz szczelinowy ma kilka cech, które uczyniły go tegorocznym zwycięzcą:

1. jest dość często spotykany, zarówno w warunkach naturalnych, jak i w sąsiedztwie człowieka,
2. mimo skrytego trybu życia, stosunkowo łatwo można go znaleźć,
3. dzięki ubarwieniu jest łatwo rozpoznawalny.

Mamy nadzieję, że tegoroczny laureat zyska większe zainteresowanie nie tylko zawodowych arachnologów, ale i innych miłośników pająków i że zaowocuje ono napływem nowych danych na temat występowania i biologii. Wszelkie tego typu informacje prosimy kierować do osoby kontaktowej (poniżej) lub do polskich arachnologów (www.arachnologia.edu.pl). W tegorocznym wyborze Europejskiego Pająka Roku uczestniczyło 81 arachnologów z 26 Europejskich krajów. Wybór był koordynowany przez Natural History Museum Vienna, Arachnologischen Gesellschaft (AraGes) i European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg & Marek M. Żabka

Osoba kontaktowa w Polsce

Prof. dr hab. Marek Żabka, E-mail: marek.zabka@uph.edu.pl

Årets europeiska spindel 2017

Större skuggspindeln – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Större skuggspindeln, Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) tillhör familjen hjulspindlar (Araneidae). Det finns 3 100 arter hjulspindlar beskrivna i världen varav 128 är funna i Europa. Av spindelsläktet Nuctenea, på svenska kallade skuggspindlar finns två arter i Europa. Större skuggspindel finns i hela Europa utom på Island. Större skuggspindeln lever naturligt under bark i skogar och i klippspringor. På träd med lös bark är den vanlig. Numera hittar man den också ofta på hus, som husnockar och väggspringor, men också på t ex staketstolpar. Den är en vanlig art i södra Sverige upp till Norrlandsgränsen. I södra Norrland finns den mer sällsynt för att saknas helt längre norrut. I Mellaneuropa är den vanlig upp till ca 800 m ö h. Den är inte hotad och alltså inte rödlistad. Större skuggspindeln, Nuctenea umbratica, bygger ett relativt stort, vertikalt hängande, platt, hjulformat nät som är upp till 70 cm i diameter. Hjulspindlars nät har en mitt där spindeln ibland sitter med huvudet neråt. De flesta hjulspindlar har dessutom ett gömsle i närheten av nätet från vilket det går en tråd till mittplattan som gör att spindeln från sitt gömsle kan märka om något fastnat i nätet och försöker komma loss därifrån. Hos större skuggspindeln ligger ”mitten” inte i centrum utan nära gömslet som finns i en springa. På mittplattan sitter ofta den större skuggspindeln när det är mörkt. Den trivs bäst i mörker, i skuggan, därav dess svenska namn. Vuxna större skuggspindlar hittar man mest under sensommaren och hösten, från juli-oktober. Storlekskillnaden mellan honor och hanar är relativt stor. Honorna har en kroppslängd på 13-16 mm, medan hanarna är bara 7-10 mm och dessutom smalare. Kroppen är bred och tillplattad, en anpassning till att leva i smala springor och under bark. Grundfärgen på kroppen är rödbrun till svartbrun. Bakkroppen har ovantill ett mörkt, bladlikt mönster, som oftast har ljus kant. Benen är mörka med ljusa band. Unga individer av större skuggspindeln liknar den kortare, upp till 9mm långa, mindre skuggspindeln, Nuctenea silvicultrix. Den mindre skuggspindeln är vanligare norrut och österut. I södra Sverige finns den nästan bara på mossar. Varför blev större skuggspindeln vald till årets europeiska spindel? Det finns flera skäl till detta val: (1) arten är vanlig, (2) även om den gömmer sig bra är den lätt att se på hus och i trädgårdar, (3) den är lätt att känna igen, (4) den visar på betydelsen av dess naturliga habitat äldre träd med lös bark. Genom att välja årets spindel hoppas vi att skapa intresse för en speciell grupp av djur, spindlarna, utan också att få reda på mer om dess utbredning och liv. Årets europeiska spindel valdes av 81 arachnologer från 26 europeiska länder. Uppgifterna sammanställs av Naturhistoriska museet i Wien, Arachnologischen Gesellschaft (AraGes) och European Society of Arachnology (ESA). Christoph Hörweg & Lars J Jonsson  

Kontaktperson i Sverige

Lars J. Jonsson, Högskolan Kristianstad, 29188 Kristianstad, lars.jonsson(a)hkr.se

Pajek leta 2017

Ploščati križevec – Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) Nuctenea umbratica (Clerck, 1757) je vrsta pajkov mrežarjev, ki pripada družini križevci (Araneidae). Tej družini po vsem svetu pripada 3.095 vrst, med katerimi je v Evropi prisotnih 128. V srednji Evropi najdemo dva predstavnika rodu Nuctenea. Nuctenea umbratica je razširjena po celotni Evropi. Glede na višinsko razširjenost naseljuje v glavnem nižinske predele in nižje hribovje, redko jo najdemo nad 1000 metri nadmorske višine. Vrsta poseljuje raznolike habitate. Prvotno gre za na lubje vezano vrsto, ki se je pojavljala predvsem na odmrlih deblih z odstopajočim lubjem, danes pa je pogosta tudi v urbanih okoljih, npr. na ograjah in stenah, predvsem v ozkih razpokah in špranjah. Zaradi svojega ploskega telesa vrsto imenujemo »ploščati križevec«. Vrsta je srednji Evropi pogosta in kategorizirana kot neogrožena. Nuctenea umbratica gradi relativno velike kolesaste mreže (do 70 cm v premeru). Te so po obliki asimetrične, s središčem mreže vedno pomaknjenim proti zatočišču pajka. Pajek dan preživi skrit v zatočišču, na mreži pa sedi ko se stemni. Ploščati križevec se pojavlja celo leto, vendar predvsem med julijem in oktobrom. Vrsta Nuctenea umbratica je nekoliko spolno velikostno dimorfna: telesna dolžina znaša pri samicah 13-16 mm, pri samcih pa zgolj 7-10 mm. Telo je široko in ploščato. Osnovna obarvanost je rdeče-rjava do temno rjava, noge so temno rjave, na hrbtni strani zadka pa je temen, listu podoben vzorec (foliacija), ki je lahko svetlo obrobljen. Vrsto Nuctenea umbratica lahko po pomoti zamenjamo za druge temne vrste, npr. Larinioides ixobolus, čeprav je obarvanost slednje metalno črna, foliacija pa svetlejša in izrazitejša. Mladiči ploščatega križevca so po videzu podobni manjši (telesna dolžina do 9 mm) in precej redkejši vrsti Nuctenea silvicultrix. Razširjenost te vrste je pomaknjena proti vzhodu, razlikuje pa se tudi po svetlejših bokih in bolj okrogli obliki zadka. Zakaj smo vrsto Nuctenea umbratica izbrali za evropskega pajka leta? Za izbiro imamo vrsto dobrih razlogov: (1) gre za pogosto vrsto, (2) kljub njenemu skritemu življenju jo je enostavno najti v bližini človeka, (3) gre za precej markantno in prepoznavno vrsto, in (4) z izborom opozarjamo na njen prvoten habitat – lubje na starih ali odmrlih drevesih. I izborom pajka leta ne ciljamo zgolj na izpostavljanje v javnosti manj popularne skupine živali, ampak upamo tudi, da bodo raziskovalci na ta način prišli do novih podatkov o trenutni razširjenosti vrste. V tem kontekstu uživajte v pajku leta in nam pomagajte z novimi podatki razširjenosti ali foto materialom vrste. Evropskega pajka leta izbira 81 arahnologov iz 26 evropskih držav. Izbor koordinira Prirodoslovni muzej na Dunaju, v sodelovanju z nemškim arahnološkim društvom (nem. Arachnologischen Gesellschaft) in Evropskim arahnološkim društvom (ang. European Society of Arachnology). Christoph Hörweg & Matjaž Gregorič