Evropský pavouk roku 2007

Slíďák břehový - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Slíďák břehový (Arctosa cinerea), s délkou těla až 17 mm, je naším největším zástupcem čeledi slíďákovitých (Lycosidae). Nestaví si sítě, ale při lovu kořisti volně pobíhá po zemi. Vyznačuje se kontrastním zbarvením vyvinutým zvláště výrazně u samců. Pokud však nehnutě sedí na písku nebo štěrku, toto zbarvení působí jako dokonalá kamufláž. Původními biotopy tohoto druhu jsou štěrkopískové náplavy na říčních březích. Zde obývá holý substrát, který zůstává díky kolísání hladiny bez vegetace. Částečně je schopen osidlovat i náhradní biotopy vzniklé při těžbě písku či štěrku. Tito pavouci jsou aktivní od března do listopadu. V této době obývají nory vyhrabané v písčitém substrátu. Nejčastěji je lze nalézt pod velkými kameny nebo kusy dřeva. Pavouci si tato doupata hloubí ve vzdálenosti přibližně metr od vody. Slíďák břehový se živí především brouky, larvami much, rovnokřídlým hmyzem a pavouky. Od června do srpna se samičky starají o kokony s vajíčky. Mláďata se líhnou od srpna do října, přezimují a dospívají v pozdním létě následujícího roku. Teprve po dalším přezimování kopulují a rozmnožují se. Díky překryvu generací lze dospělé jedince nalézt během celého roku. Pro přezimování si pavouci vytvářejí jiný typ nor, ve vzdálenosti 10 až 15 metrů od vody. Tak jsou více chráněni proti nebezpečí zaplavení. Pokud dojde k vzestupu hladiny v létě, pavouk zapřede vchod do nory. Ve vzniklé vzdušné kapse je pak schopen záplavu přečkat. Slíďák břehový se vyskytuje od Středomoří přes střední Evropu až po Skandinávii, na východ jeho areál zasahuje až na Sibiř. Regulace říčních koryt vedla v posledních desetiletích k vymizení tohoto druhu v řadě evropských regionů. V České republice se dosud vyskytuje v některých pískovnách na Třeboňsku, na břehu Orlice nad Hradcem Králové, v Jizerských horách a v povodí Odry na severní Moravě. Další informace o pavoukovi roku 2007, včetně posteru o pavoucích roku předchozích let a map jejich rozšíření jsou na webových stránkách Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels, Milan Řezáč & Jan Dolanský

Europäische Spinne des Jahres 2007

Die Flussufer-Riesenwolfspinne - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Zur zweiten Europäischen Spinne des Jahres wurde für das Jahr 2007 die Flussufer-Riesenwolfspinne Arctosa cinerea gewählt. Mit einer Körperlänge bei den Männchen von 12–14 mm und bei den Weibchen von 14–17 mm gehört die Flussufer-Riesenwolfspinne oder auch Sand-Wolfspinne (Arctosa cinerea) genannt, zu den größten europäischen  Vertretern der Familie der Wolfsspinnen (Lycosidae). Mit ihrer kontrastreichen Hell-Dunkelzeichnung (graubraun-gelblichgrau), wobei die Männchen kontrastreicher gezeichnet sind, sind die am Boden lebenden Tiere in Ruhestellung auf dem kiesig-sandigen Untergrund kaum zu erkennen (BELLMANN 1997). Die Art kommt ursprünglich an naturnahen, dynamischen Kies- und Sandufern von Flüssen und Seen, sekundär auch in Sand- und Kiesabbaugebieten vor. An unregulierten Gewässern besiedelt die Wolfspinne vor allem die durch regelmäßige Hochwässer freigeräumten (vegetationsfreien) ufernahen, Kies- und Schotterbänke. Durch Regulierungsmaßnahmen vergangener Jahrzehnte ist die Spinne in weiten Teilen Europas ausgestorben. Die Aktivitätsphase liegt zwischen März und November. In dieser Zeit halten sich die Tiere in Wohnröhren auf, die sie für ihre nächtlichen Beutezüge verlassen. Die Wohnröhren werden in den sandigen Untergrund hineingegraben und liegen meist unter größeren Steinen oder unter Treibgut, wie Holzbalken oder Holzbrettern. Das Vorkommen der Wohnröhren orientiert sich am Gewässerrand. Die Tiere sind dort in einem Streifen von 0,5 – 1,5 m entlang der Gewässerlinie zu finden. Als Beutetiere dienen am Land lebende Laufkäfer, Fliegenlarven, Heuschrecken und Spinnen. Von Juni bis August kümmern sich die Weibchen um ihren Nachwuchs. Die Jungspinnen treten von August bis Oktober auf, überwintern und beenden ihre Reifungsphase im Spätsommer des Folgejahrs. Nach einer weiteren Überwinterung schreiten die Tiere der neuen Generation zur Fortpflanzung. Durch die überlappenden Generationen sind das ganze Jahr über ausgewachsene Spinnen zu finden. Zur Überwinterung verlassen die Tiere den gewässernahen Bereich, und legen in ausreichender Entfernung vom Ufer (10–15 m) eine vor Überflutungen geschützte Überwinterungsröhre an. Bei sommerlichen Hochwässern verschließen die Spinnen die Öffnung ihrer Röhre und können in der bestehenden Luftblase überleben. Das Verbreitungsgebiet der Sand-Wolfspinne oder Flussufer-Riesenwolfspinne reicht vom Mittelmeerraum über Mitteleuropa im Norden bis nach Skandinavien und im Osten bis nach Sibirien. Weitere Informationen zur Spinne des Jahres incl. einem Poster aller bisher proklamierten Arten und Verbreitungskarten sind auf der Seite der Arachnologischen Gesellschaft zu finden: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels

Året edderkop i Europa 2007

Sand-graveedderkoppen - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Med en kropslængde for hanner på 12-14 mm og for hunner på 14-17 mm er sandgraveren en af Europas største jagtedderkopper. De særligt hos hannerne kontrastrige lyse og mørke (grå-brune eller gul-grå) tegninger gør dem næsten umulige at se, når de sidder stille på det sandede eller grusede underlag de lever på. I Danmark findes arten udelukkende på beskyttede, sandede kyster langs de indre farvande, mangler således langs den jyske vestkyst; men i Europa er den særligt knyttet til sandede flod- og søbredder; sekundært har den spredt sig til grusgrave. I alle tilfælde forekommer den på åbne, ikke vegetationsdækkede sandflader, fx regelmæssigt oversvømmede strande og flodbredder, habitater som fra naturens side er meget forstyrrede og dynamiske levesteder. Derfor har udretning af floder og regulering af søer i Europa gennem de seneste årtier i mange egne resulteret i artens lokale uddøen. Arten er aktiv i perioden marts – november. Den lever i silkeforede huler i sandet, gerne inden for få meter fra vandkanten. Hulerne er formet som 15-25 cm dybe, lodrette rør hvis ydre åbning måler 1-1,5 cm i diameter. Indgangen til disse huler er ofte skjult under sten eller et stykke opskyllet træ eller lignende med åbningen vendt mod vandet. Emil Nielsen beskriver i ”De danske edderkoppers biologi” (1928) hvordan edderkoppen skjuler hulens åbning ved at tilspinde den med silke samt dække silketæppet med sand. Dette gøres ved at dyret henter sand fra hulens bund og presser sandet gennem tæppet. Hulen forlades når de om natten går på jagt efter biller, græshopper, fluelarver og andre edderkopper. Fra juni – august vogter hunnen ægkokonen. Som hos andre jagtedderkopper bærer hunnen denne fastspundet til sine spindevorter, og senere, når ungerne er klækket fra æggene, lever de en kort tid på moderens ryg. Ungerne bliver selvstændige og kommer frem fra moderens hule i august – oktober, overvintrer, og udvikler sig til voksne dyr i løbet af det følgende år. De overvintrer så endnu en gang, inden de parrer og formerer sig efter i alt to års forløb. Som resultat af dette udviklingsmønster kan man finde voksne dyr hele året rundt. Før overvintringen vandrer de 10-15 meter længere vok fra vandkanten og danner her en særlig overvintringshule, som er bedre beskyttet mod oversvømmelse. Skulle der forekomme oversvømmelse i sommerperioden forsegles hulens åbning med silke som holder vandet ude; dyret kan overleve lang tid i hulens luftlomme. Sand-graveederkoppen forekommer over hele Europa fra Middelhavet til Skandinavien og østpå langt ind i Sibirien. Yderligere oplysninger om Årets Edderkop i Europa, herunder information om tidligere års udpegede arter inkl. deres udbredelse, kan finde på hjemmesiden for det tyske Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Søren Toft

La araña europea del año 2007

La araña lobo gigante de ribera - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Con una longitud corporal de 12-14 mm en los machos y de 14-17 mm en las hembras, la araña lobo gigante de ribera, o araña lobo de la arena (Arctosa cinerea) es una de las arañas lobo más grandes de Europa. El patrón muy contrastado de manchas claras y oscuras (gris parduzco o gris amarillento), mucho más acentuado en los machos, hace a estos animales de hábitos terrestres casi imposibles de detectar cuando permanecen inmóviles sobre un sustrato arenoso o de grava (Bellman 1997). La especie habitaba originalmente en orillas de ríos y lagos con sustratos dinámicos de gravas y arena. También aparece secundariamente en graveras y explotaciones de arena. En ríos no regulados esta araña lobo habita en orillas arenosas y de grava cerca del borde del agua, areas que permanecen libres de vegetación debido a las inundaciones periódicas. La regulación de los caudales de ríos y lagos en las décadas pasadas ha causado la extinción de esta especie en muchas partes de Europa. La fase activa transcurre de marzo a noviembre. Durante este periodo los animales viven en tubos tapizados de seda, que abandonan para salir a cazar. Estos tubos de seda están enterrados en el sustrato arenoso y habitualmente se encuentran bajo grandes piedras o flotsam como trozos de madera. Los refugios suelen encontrarse en una franja situada entre 0,5 y 1,5 m de distancia del borde del agua, y con la abertura orientada hacia el agua. Entre las presas más comunes de estas arañas están los escarabajos terrestres, las larvas de mosca, los saltamontes y otras arañas. De junio a agosto las hembras cuidan de su puesta. Las crías eclosionan de agosto a octubre, pasan el invierno y completan su desarrollo en la parte final del verano del año siguiente. Tras un segundo invierno se aparearán y producirán sus propia prole. Debido a este solapamiento entre generaciones, las arañas adultas pueden encontrarse a lo largo de todo el año. Durante el invierno estos animales preparan otro refugio, a unos 10 o 15 metros del borde del agua, suficientemente alejado como para evitar los riesgos de inundación. Si una de tales inundaciones ocurre en verano las arañas simplemente sellan la entrada de su refugio con seda y pueden sobrevivir gracias a la burbujita de aire que queda dentro. La distribución de la araña lobo gigante de ribera comprende desde el Mediterráneo, a través de toda Europa Central hasta Escandinavia. Hacia el Este llega incluso a Siberia. Puede encontrarse más información sobre la Araña del Año, incluido un poster con todas las elegidas anteriores y sus mapas de distribución, en la página web de la Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Marcos Mendez

Eurooppalainen vuoden hämähäkki 2007

Jättihietikkohämähäkki - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Kooltaan jättihietikkohämähäkki (Arctosa cinerea) on yksi Euroopan suurimmista juoksuhämähäkkilajeista: sen koiraiden ruumiinpituus on 12-14 mm ja naaraiden 14-17 mm. Erittäin kontrastisten vaalean ja tumman kirjavien värikuviointien (harmaa-ruskea tai keltainen-harmaa) johdosta – koirailla kontrasti on suurin  – näitä maanpinnan asukkaita on lähes mahdotonta havaita niiden pysytellessä liikkumattomina hiekalla tai soralla. Laji elää luonnontilaisilta “liikkuvilta” (ei kasvipeitettä) hiekka- tai sorarannoilta. Keski-Euroopassa se esiintyy myös hiekka- ja sorakuopissa. Keski-Euroopan säännöstelemättömien järvien ja jokien rannoilla tämä juoksuhämähäkki elää lähellä vesirajaa, alueilla jotka ovat säännöllisten tulvien takia ilman kasvillisuutta. Vesistöjen säännöstelyt viime vuosikymmeninä ovat johtaneet lajin häviämiseen monissa osissa Eurooppaa. Laji on aktiivinen kesäkauden, meillä toukokuusta lokakuulle. Tällöin se elää seittiputkessa, jonka se jättää lähtiessään saalistamaan. Nämä seittiputket ovat tyypillisesti isojen kivien tai aaltojen tuomien puunkappaleiden ja merenrannan leväkasaumien alla haudattuina hiekkaiseen maaperään. Keski-Euroopassa näitä vesirajan lähellä olevia suojia löytyy yleensä 0.5 - 1.5 m etäisyydellä vedestä. Saaliseläiminä ovat mm. kovakuoriaiset, kärpästoukat, heinäsirkat ja muut hämähäkit. Naaraat huolehtivat kesällä poikasistaan, jotka kuoriutuvat loppukesällä ja aikuistuvat talvehtimisen jälkeen myöhään seuraavana kesänä. Toisen talvehtimisen jälkeen ne parittelevat ja tuottavat jälkeläisensä. Tämän monivuotisen kehityksen johdosta aikuisia hämähäkkejä voi löytää kautta koko vuoden. Talvehtimista varten hämähäkit rakentavat suojan kauemmas vesirajasta, noin10-15 m päähän, välttääkseen mahdollisen tulvan. Kesätulvan yllättäessä hämähäkit yksinkertaisesti sulkevat seitillä suojansa aukon ja voivat selviytyä sinne jäävässä ilmataskussa. Jättihietikkohämähäkin levinneisyysalue ulottuu Välimerenmaista Keski-Euroopan kautta Fennoskandiaan ja idässä Siperiaan asti. Suomessa sitä tavataan dyynirannoilla kautta koko merenrannikon; sisämaasta on joitakin havaintoja suurten järvien ja jokien hiekkarannoilta, pohjoisimmat napapiirin korkeudelta Koillismaalla. Vuoden hämähäkistä löytyy lisätietoja, kuten esite aikaisempien vuosien valinnoista ja näiden lajien levinneisyyskartat, Arachnologische Gesellschaft’in kotisivulta: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Seppo Koponen

L'Araignée européenne de l'Année 2007

L'araignée-loup géante de bord de rivières - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Avec une taille de corps de 12-14 mm chez les mâles et 14-17 mm chez les femelles, l'araignée-loup géante de bord de rivières ou du sable (Arctosa cinerea) est une des plus grandes d'Europe. Avec ses marques très contrastées sombres et claires (gris-brun à jaune-gris) – les mâles montrant le plus fort contraste – il est presque impossible de détecter ces animaux du sol quand ils restent immobiles sur le substrat sablonneux ou graveleux (Bellmann, 1997). A l'origine, l'espèce vient de rivières naturelles, dynamiques sableuses ou graveleuses et de bords de lacs. Secondairement elle apparaît dans des carrières de sable et de graviers. Sur les lacs et rivières non réglés, cette araignée-loup réside sur les berges près de l'eau, zones qui restent libres de végétation à cause de submersions régulières. La régulation du flux des lacs et rivières dans les décades précédentes a causé l'extinction de cette espèce dans plusieurs parties de l'Europe. La phase d'activité se situe de mars à novembre. Durant cette période, les animaux vivent dans des tubes de soie qu'ils quittent pour aller chasser. Ces tubes sont enterrés dans le substrat sablonneux et typiquement se trouvent sous de larges pierres ou des épaves flottantes comme des pièces de bois. Les retraites sont orientées du côté de l'eau où les animaux peuvent être trouvés sur une bande entre 0,5 et 1,5 mètres du bord. Les proies incluent des coléoptères terrestres, des larves de diptères, des sauterelles et d'autres araignées. De juin à août, les femelles surveillent leurs jeunes. Ces derniers éclosent d'août à octobre, hibernent et complètent leur développement l'année suivante, durant l'été. Après un autre hivernage, ils s'accouplent et produisent leur progéniture. En raison des générations qui se chevauchent, les adultes peuvent être rencontrés toute l'année. Pendant l'hivernage, les animaux se préparent une autre retraite, à environ 10-15 mètres du bord de l'eau, suffisamment loin pour éviter les dangers d'inondation. Si cela arrive en été, les araignées scellent simplement l'ouverture de leur retraite et peuvent survivre dans la poche d'air qui en résulte. La distribution de l'araignée-loup géante de bord de rivières s'étend de la Méditerranée à travers l'Europe centrale en Scandinavie et à l'est aussi loin que la Sibérie. De plus amples informations au sujet de l'Araignée de l'Année, incluant un poster sur les précédentes sélections et les cartes de distribution, sont accessibles sur le site Web de l'«Arachnologische Gesellschaft»: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Christine Rollard

A 2007-as év pókja Európában

A zátonylakó farkaspók - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) A zátonylakó farkaspók, családjának az egyik legnagyobb méretű Közép-Európában élő képviselője. A faj hímje 12-14, nősténye 14-17 mm hosszúságú. Sárgásszürke alapszínű testén szürkésbarna foltokat visel. Ez a kontrasztos mintázat remek rejtőzködést biztosít az állatoknak, miközben mozdulatlanul lapulnak a kavicsos talajfelszínen (Bellmann 1997). A faj elsődleges élőhelyei a dinamikusan változó folyópartok és tószegélyek. Másodlagos élőhelyként a kavicsbányákban is előfordul. A természetes folyó-, és tópartok vegetációmentes, a gyakori elöntések révén folyamatosan változó szegélyzónájában él. Az elmúlt évtizedekben folyók, és állóvizek szabályozása Európa számos részén a faj visszaszorulását okozta. Aktivitási időszaka márciustól novemberig tart. Szövedékkel kibélelt tárnában él, melyet a vízparti hordalékba süllyesztve készít el. Csupán táplálkozáskor hagyja el e rejtekhelyét. A szövedékkel bélelt tárna nagyobb kövek, valamint uszadékok, illetve egyéb hordalék alatt található. A rejtekhely bejárata a vízszegély felé néz, és attól mintegy 0,5-1,5 méter távolságban van. Táplálékai elsősorban bogarak, kétszárnyú lárvák, egyenesszárnyúak és pókok. A nőstények június és augusztus folyamán raknak petéket. Az utódok augusztustól októberig kelnek ki a kokonból. A frissen kelt utódok áttelelnek és a következő év őszére vállnak ivaréretté. Csak az ismételt áttelelést követő nyáron kerül sor a párzásra. Az átfedő generációk miatt folyamatosan találkozhatunk ivarérett példányaival. A téli időszakban a víz szegélyétől távolabb, körülbelül 10-15 méterre készítik el tárnájukat, így kerülik el az elöntés veszélyét. Amennyiben nyári időszakban kerül víz alá a parti öv, akkor leszövik tárnáik bejáratát, és az időszakos elárasztást a tárnában lévő légzsákban vészelik át. A faj a Földközi-tenger mellékétől, Közép-Európán át Európai északi részén, Skandináviában és keleten Szibériában is előfordul. Az év pókjával kapcsolatos további információk és elterjedési térkép az Arachnológiai Társaság - Arachnologische Gesellschaft - honlapján találhatók: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Csaba Szinetár

Il Ragno Europeo dell’anno 2007

Il ragno lupo gigante di fiume - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Con un corpo di 12–14 mm nei maschi e 14–17 mm nelle femmine, il ragno lupo gigante di fiume, o ragno lupo di sabbia (Arctosa cinerea), è tra le specie più grandi tra i ragni lupo. Con la sua livrea a macchie chiare e scure altamente contrastate (grigio–marrone o giallo–grigio) – i maschi presentano maggior contrasto – questi abitanti terricoli sono quasi impossibili da scorgere quando immobili su sabbia o ghiaia (Bellman, 1997). La specie è comune su rive dinamiche a ghiaia o sabbia di fiumi e laghi di origine naturale. Nei laghi e fiumi senza controllo da parte dell’uomo nel flusso d’acqua, questo ragno lupo vive sulla ghiaia e banchi sabbiosi vicino all’acqua; aree che restano libere dalla vegetazione dall’azione delle regolari inondazioni. La regolazione del flusso d’acqua da parte dell’uomo di laghi e fiumi negli ultimi decenni è stata causa della estinzione di questa specie in molte parti dell’Europa. La fase attiva va da marzo sino a novembre. Durante questo periodo gli animali vivono in un tubo di seta, che abbandonano quando vanno a caccia. Questi tubi di seta sono sotterrati nel substrato sabbioso e regolarmente posizionati sotto grandi sassi o materiale galleggiante trasportato dalle acque, come pezzi di legno. La posizione dei nascondigli è orientato verso il bordo dell’acqua, dove questi animali possono essere trovati nella striscia compresa tra circa 0.5 a 1.5 metri dall’acqua. Le prede sono coleotteri terrestri, larve di mosche, cavallette e altri ragni. Da giugno ad agosto le femmine hanno cura dei piccoli. Questi nascono da agosto sino ad ottobre, superano l’inverno e completano il loro sviluppo alla fine dell’estate successiva. Dopo l’inverno successivo, essi si accoppiano e danno luogo alla progenie. Proprio per la presenza di queste generazioni sovrapposte, si possono trovare ragni adulti durante tutto l’anno. Per il superamento dell’inverno, questi animali preparano un altro nascondiglio, circa 10–15 metri dal bordo dell’acqua, sufficientemente lontano per evitare il pericolo di inondazioni. Se inondazioni avvengono durante l’estate i ragni semplicemente sigillano l’apertura della nicchia di seta e possono sopravvivere con l’aria racchiusa in essa. La distribuzione del ragno lupo gigante di fiume va dal Mediterraneo attraverso l’Europa centrale sino alla Scandinavia e ad oriente della lontana Siberia. Ulteriori informazioni sul Ragno dell’anno 2007, con incluso un poster, con tutte le specie precedentemente selezionate come “Ragno dell’anno” e mappe di distribuzione, si possono trovare sul sito web di Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Valerio Vignoli

De Europese Spin van het Jaar 2007

Sand-graveedderkoppen - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) De Grijze noordse wolfspin of Grindwolfspin (Arctosa cinerea) is, met een lengte van 12-14 mm bij de mannetjes en 14-17 mm bij de wijfjes, een van de grootste Europese wolfspinnen. Door het zeer contrastrijke lichte en donkere grijsbruine of geelgrijze patroon op het lichaam -het sterkst ontwikkeld bij het mannetje- zijn de dieren erg moeilijk te zien wanneer ze stil zitten op een ondergrond van zand of grind (Bellmann, 1997). Deze soort bewoont zandige of grindrijke oevers van rivieren en meren. Zij komt ook voor in zand- en grindgroeven. Langs natuurlijke meren en rivieren bewoont deze spin de dynamische grind- en zandbanken langs de oever op de delen die onbegroeid zijn ten gevolge van periodieke overstroming. Door regulering van meren en rivieren in het verleden is de soort in grote delen van Europa verdwenen. De spinnen zijn actief van maart tot december. Ze bewonen gesponnen buisvormige schuilplaatsen in het zand op 0,5 tot 1,5 m van het water en verlaten die om voedsel te zoeken. Vaak zitten die schuilplaatsen onder stenen of aangespoeld hout. De opening van de schuilplaats is altijd naar het water toe gericht. Hun prooien bestaan uit kevers, larven van vliegen, sprinkhanen en spinnen. In juni en augustus bewaken de wijfjes hun jongen, die tussen augustus en oktober uit het ei komen, als jong dier overwinteren en hun ontwikkeling voltooien in de late zomer van het volgende jaar. Na nog een overwintering zijn de dieren volwassen, paren en produceren het nageslacht. Omdat de verschillende generaties elkaar overlappen kunnen er altijd volwassen dieren worden gevonden. Voor de overwintering wordt een andere schuilplaats gemaakt op 10-15 m van het water om het gevaar van overstroming te ontwijken. Bij een overstroming in de zomer kunnen ze de opening van hun schuilplaats gewoon dichtspinnen en overleven in de luchtbel in de schuilplaats. De Grijze noordse wolfspin of Grindwolfspin komt voor in heel Europa, van Scandinavië tot aan het Middellandse Zeegebied en tot in Siberië. Verdere gegevens over de Spin van het Jaar zijn te vinden ondermeer op de website van de Belgische Arachnologische Vereniging (http://www.arabel.ugent.be/nl.php?page=esy07) en het Arachnologische Gesellschaft in Duitsland: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels, Peter J. van Helsdingen & Koen Van Keer

Europejski pająk roku 2007

Gigantyczna Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Arctosa cinerea (polska nazwa wymyk szarawy) to jeden z największych przedstawicieli rodziny pogońcowatych (Lycosidae) w Europie. Samce mają 12-14 mm, samice zaś od 14 do 17 mm długości. Ubarwienie, bardziej kontrastowe u samców, tworzą szarobrązowe i żółtoszare plamy, skutecznie maskujące w środowisku - zwłaszcza, gdy pająki pozostają nieruchome na piaszczystym lub żwirowatym podłożu (Bellmann 1997). Pierwotnym środowiskiem A. cinerea są dynamicznie zmieniające się żwirowe lub piaszczyste brzegi naturalnych rzek i jezior, gdzie żyje w strefie pozbawionej roślinności - zwykle w odległości 0,5-1,5 m od wody. Środowiskiem wtórnym są także żwirownie i kamieniołomy. Regulacja rzek i jezior w minionych latach doprowadziła do wyginięcia tego gatunku w wielu rejonach Europy. Przedstawiciele Arctosa cinerea są aktywni od marca do listopada. Pozostają wtedy w norkach, ukrytych często pod dużymi kamieniami lub kawałkami drewna, wykopanych w żwirze lub piasku i wyścielonych przędzą, z otworem w kierunku wody. Norki opuszczają tylko dla zdobycia pokarmu, który stanowią głównie lądowe chrząszcze, larwy muchówek, szarańczaki i inne pająki. Od czerwca do sierpnia samice opiekują się kokonami, nosząc je przyczepione do kądziołków przędnych. Młode wykluwają się z jaj w okresie od sierpnia do października, wzrastają, noszone początkowo na grzbiecie samicy. Następnie rozpraszają się i zimują. Latem kolejnego roku osiągają dojrzałość płciową, ale potomstwo wydają dopiero po następnej zimie. Ponieważ pokolenia z różnych lat żyją w tym samym czasie, dojrzałe płciowo pająki można spotkać cały rok. Dla przezimowania pająki przygotowują oprzędy oddalone od wody o 10-15 m - aby uniknąć powodzi. Jeśli wysoki poziom wody zdarza się latem, otwór norki zasnuwają przędzą i przeczekują w wytworzonym w ten sposób powietrznym worku. Zasięg Arctosa cinerea rozciąga się od strefy śródziemnomorskiej poprzez Europą centralną do Skandynawii i sięga na wschód - aż po Syberię. Dodatkowe informacje na temat europejskiego pająka roku, a także na temat zwycięzców z lat poprzednich można znaleźć na stronie Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ oraz w wydanej po polsku pracy Bellmanna Pająki, najważniejsze gatunki krajowe (Seria Przewodnik kieszonkowy, wydawnictwo Multico). Martin Kreuels & Marek Zabka

Den europeiska spindeln 2007

Den större sandspindeln - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Med en kroppslängd på 14-17 mm hos honor och 12-14 mm hos hanar är den större sandspindeln (Arctosa cinerea) en av Europas största vargspindlar. På grund av deras  kontrastrika ljusa och mörka färgteckningar i gråbrunt och gulgrått så är dessa marklevande spindlar nästan omöjliga att upptäcka på sand eller grus när de inte rör sig. Färgteckningen har mer kontrast hos hanarna än hos honorna. Denna vargspindel är ursprunglig på grusiga och sandiga havs-, sjö- och flodstränder. Den kan också påträffas i sand- och grusgropar. Där vattnet är oreglerad och varierar mellan årstiderna håller den större sandspindeln till nära vattenytan. Den håller till på områden fria från vegetation på grund av erosion orsakad av översvämningar. Reglering av sjöar och floder har det senaste seklet gjort att denna art försvunnit från många delar av Europa. Den större sandspindeln är aktiv mellan mars och november. De bor då i rör i sanden som är tapetserade med spindelspinn. Rören lämnar de på natten för att söka föda. Deras silkesrör ligger nergrävda i sanden, ofta under stenar eller större trästycken. Gömslet ligger med öppningen mot vattnet, ofta i ett band mellan en halv och halvannan meter från vattenbrynet. Bland bytesdjuren märks skalbaggar, fluglarver, gräshoppor och andra spindlar. Från juni till augusti vaktar honorna sin avkomma. Dessa sprider sig från augusti till oktober, övervintrar, växer till och blir vuxna på sensommaren följande år. Efter en andra övervintring parar de sig och honorna lägger en ny kull. I Nordeuropa kan denna utveckling ta ännu något år. Eftersom generationerna överlappar kan man finna vuxna och juvenila spindlar samtidigt året om. Vid övervintringen gör den större sandspindeln i ordning ett gömsle ungefär 10 till 15 m från stranden, tillräckligt långt från bort för att undvika riskerna med översvämning. Om en översvämning sker på sommaren så spinner spindeln helt enkelt för öppningen och klarar sig med hjälp av den luftficka som då finns i boröret. Den större sandspindeln är utbredd från Medelhavet, genom Centraleuropa, norrut till Skandinavien och österut till Sibirien. Mer information om Årets spindel, med bilder på alla tidigare valda spindlar och utbredningskartor, kan hittas på hemsidan för Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Lars Jonsson

Evropski pajek leta 2007

Veliki obrežni volkec - Arctosa cinerea (Fabricius, 1777) Veliki obrežni volkec ali peščeni volkec (Arctosa cinerea) je z velikostjo samcev 12-14 mm in samic 14-17 mm eden največjih pajkov volkcev v Evropi. Z značilno kontrastnimi svetlo-temnimi niansami (sivo-rjave ali rumeno-sive), samci še posebej, so ti talni pajki skoraj nezaznavni, kadar negibno prežijo na pesku ali produ (Bellmann 1997). Veliki obrežni volkec naravno poseljuje peščene in prodnate obale rek in jezer, drugotno pa tudi suhe sipine in peščine. Ob naravnih jezerih in rekah najdemo pajka na produ ali pesku tik ob vodi, kjer vegetacije ni zaradi rednega poplavljanja. Z melioracijami in reguliranjem rek pa je človek v zadnjih desetletjih povzročil izumrtje vrste v mnogih delih Evrope. Aktivnost vrste je med marcem in novembrom. Pajki žive v svilenih cevkah, ki jih zapuste le med lovom. Cevke so zakopane v peščeni substrat in mnogokrat pokrite še z velikimi kamni ali naplavinami, na primer naplavljenim lesom. Cevke se odpirajo proti vodi, pajke najdemo približno pol metra do metra in pol odmaknjene od vode. Njihov plen so kopenski hrošči, ličinke muh, kobilice in drugi pajki. Med junijem in avgustom samice skrbe za zarod. Mladiči se izležejo med avgustom in oktobrom, prezimijo ter se razvijejo v odrasle pajke pozno poleti naslednje sezone. Po ponovnem prezimljanju se pajki parijo in poskrbijo za prihod svojih potomcev. Zaradi večsezonskega prekrivanja generacij lahko odrasle pajke najdemo skozi celo leto. Ko prezimujejo, si pajki zgradijo drugo bivališče približno 10 do 15 metrov oddaljeno od vode, s čimer se izognejo poplavljanju. Med poletnim bivanjem ob vodi pa v primeru poplavljanja pajki enostavno zamašijo odprtino svoje cevke, s čimer preprečijo dostop vodi, preživijo pa v žepu ujetega zraka. Veliki obrežni volkec je razširjen of Sredozemlja skozi Srednjo Evropo do Skandinavije, na vzhodu pa vse do Sibirije. Več informacij o pajku leta in poster s prejšnjimi izbranimi vrstami in njihovo razširjenostjo najdete na spletni strani društva Arachnologische Gesellschaft: http://arages.de/publikationen/nachweiskarten/ Martin Kreuels & Matjaz Kuntner